Prázdná ideologie nacionalistů. Sdílej než to smažu!

Nacionalisté jsou hodně slyšet. Tento termín ani neberou jako urážku, ale jako poctu. Mezi sebou se ale dokážou dohodnout jen na tom, že se nedohodnou. Samotný životní proces – vznik, zánik a převážně nespolupráce – nacionalistických stran velmi dobře odráží, jak by se vyvíjela naše země po získání vytoužené suverenity. Nacionalistické strany v ČR, a že ji není málo, mají jepičí život a nakonec je úspěšná jen jediná dle pravidla „silnější pes …ehm… souloží“. Obdobně se v praxi vyvíjí i vztahy oněch suverénních zemí, ale k tomu se ještě vrátíme. Vztahy nacionalistických stran napříč Evropou nejsou o moc lepší. Dělají společné konference, vyjadřují si podporu, ale shodnou se jen na tom, že se na ničem neshodou. Němeční nacionalisté chtějí zpět Sudety, Italští nám chtějí vnutit uprchlíky. Jediný důvod, proč mají dobré vztahy je, že nemají téměř žádnou moc a nemusí spolu řešení těchto sporných témat vyjednávat. Pojďme se ale podívat na nejčastější argumenty zachránců národa.

Jsme slované

Typický argument „vlastenců“, kteří mají problém se spisovnou češtinou a nejraději by nás viděli jako součást ruské federace. Tedy ti, v jejichž režii skutečná suverenita po vystoupení ze všech západních struktur bude trvat asi den. Hned po té budeme pod dohledem samopalníků hlasovat v referendu o připojení k Rusku.

Jenže je to celé blbost. Podle výzkumů jsme po genetické stránce směska všeho z okolí se základem kdesi u keltů. Prostě zde na křižovatce světů a kultur, jak se říká, kámen … ehm… miluje kámen. I naše historické a kulturní vazby jsou orientovány spíše nejbližší okolní země a na jih – dnešní Itálie, Rakousko, Německo, Lucembursko, Polsko… S Ruskem jsme kromě doby okupace nikdy těsné vztahy neměli.

Zpět suverénní stát

Takže nyní k tvrdším argumentům, oblíbeným zejména mezi náckovskou elitou, mnohdy disponující i titulem z VŠ. Chceme suverenitu, chceme, aby nám nikdo zvenčí nic nediktoval. Zní to vznešeně. Kdo by si dovolil tvrdit opak. Jenže kde je hranice té suverenity? Když máme podepsanou nějakou mezinárodní smlouvu, třeba o volném obchodu, nebo o vydávání zločinců, není její plnění už něčím diktátem a ztrátou suverenity? Jsme ještě suverénní, když si musíme dovážet ananas na pizzu, protože tady ho nepěstujeme?

Představa naprosté nezávislosti a soběstačnosti je iluze. Nikdy v dějinách lidstva nic takového neexistovalo. Všechny suverénní národy, a že byl často problém rozlišit, kdo je kdo, spolu vždy komunikovali, kulturně se obohacovali – ať si pod tím představujete cokoliv, a především spolu válčili. Po tom, co si evropský kontinent prošel dvěma světovými válkami existuje myslím celkem široké shoda na tom, že právě válčení není pro lidi moc fajn a že by si ho evropané pro příště třeba i odpustili.

Jenže kdekoliv se rozhlédneme po světě, nějaké společenství dobrovolně spolupracujících, prosperujících a vzájemně neválčících zcela suverénních států nenajdeme. A pokud něco, co je nacionalisty napříč světem tolik glorifikováno, nikde na světě nefunguje, nabízí se otázka proč? Jestli to není třeba proto, že je to pitomost? Zcela suverénní země totiž mají buď větší nebo menší konflikty ve svém okolí a nebo jsou v tzv. ‚zóně vlivu‘ nějaké jiné větší mocnosti. V horším případě se o ni ty mocnosti přetahují a pak teče krev také. A ne, Švýcarsko fakt není argument. Mezinárodní pračkou na peníze nemůžou být všichni. Spojit se dobrovolně ve větší celek a otázky, které se týkají všech, řešit u jednoho stolu je vlastně jediný způsob, jak nebýt něčím vazalem. A to, že v žádném vztahu nikdo nedostane 100% toho co chce, to by snad mohla pochopit i hlava pomazaná sádlem, ne?

Exportujeme nízké daně

Vysoké daně nemá rád nikdo, obzvláště, když se s vybranými penězi hospodaří tak, jako v Česku. Přesto tato pohádka z kuchyňky ekonomických teoretiků v čele se Svodnými je obzvláště mňam. Je to tak jednoduché, že je s podivem, že to už dávno nedělají všechny země na světě. A že ty, které to tak dělají, stále nejsou nejbohatší, ale spíše patří mezi nejchudší.

Princip je prostý. Přestaneme platit školy, nemocnice, silnice. Necháme z veřejných peněz asi jen policii a soudy, protože jinak už by to bylo moc okaté. Kdo na to má, bude se vzdělávat, bude mít péči o zdraví, bude moci jezdit po silnici. Ostatní budou dělat otroky ve fabrikách a firmách mezinárodních investorů, kteří se přetrhnou u nás působit, protože se prostě vyplatí. CEO takové firmy sem bude létat vrtulníkem, nižší management si na přesun mezi pobočkami pořídí traktory. Lidé budou z nízkých daní tak bohatí, že se sami složí v dobrovolných sbírkách i na ty silnice a nemocnice. Nebo nám je postaví další zahraniční investoři a my jim budeme tučně platit a nebude nám to vadit, protože na to prostě budeme mít. Juchů! Dokonalé.

Nebudu-li se pitvat ve všech důvodech, proč je to naprostá pitomost, je tu stále jeden, který za zmínku stojí. Kdyby totiž kluci od svobodných nebyli jen ekonomičtí teoretici, ale zkusili by si v té naší ekonomice vytvářet a prodávat nějaký produkt, věděli by o tom. A totiž že cenová válka nikam nevede. My snížíme daně, sníží je Rakušáci a Němci. Pak zase my. A tak pořád dokola. Výsledkem těchto cenových válek je v reálné ekonomice vždy totéž – krach menších, jejich akvizice většími a nakonec návrat k normálu. Prostě by se nám v naší suverénní a zcela svobodné zemi jako vystřižené z volební brožurky Svobodných žilo tak blaze, že bychom cizí tanky ještě s nadšením vítali.

Kde je nějaká vize?

Brexit je krásnou ukázkou toho, co se stane, když nacionalisté dostanou na svou stranu většinu veřejnosti. Strategie „já tvrdý vyjednavač vám zajistím všechno, co chcete, a zadarmo!“ jaksi selhala. Prostě ani suverénní země nedostane od ostatních zemí hromady výhod, aniž by sama nabídla něco na oplátku. A všichni ti hrdinové volající po hrdém tvrdém brexitu se jaksi vytratili. Proč nevládnou a nevedou svou zemi vstříc světlým zítřkům po brexitu. Říkali přece, že bude líp, ne?

A přesně takto fungují nacionalisté všude. Upozornit na chyby v systému, nespravedlnost nebo prostě chtít víc, to není tak složité. A pak to stačí svézt na někoho zvenčí, přijít s nějakou děsivou hrozbou a nabídnout ochranu. To je univerzální nacionalistický recept na úspěch. Cílem ale není zvítězit a zajistit onu naslibovanou zářnou budoucnost. Cílem je jen parazitovat na moci a svým voličům výměnou nabídnout falešný pocit, že mají zastání.

Funguje to pořád stejně dobře.

Napsat komentář