Kurdové v Sýrii bojovali i za Evropu. Nebýt jich, kdo ví, jaký vliv by měli a co by dnes páchali fanatici z Daeš (tzv. Islámského státu). Dnes, po letech války, je obtížné rozklíčovat, kdo vlastně konflikt v Sýrii spustil, proč a s jakým cílem. Ze Sýrie se stalo mezinárodní bojiště, kde si každá ze světových i regionálních mocností hraje svou vlastní špinavou hru a každá z nich má svou vlastní verzi toho, co se tam děje a kdo za to může. O to horší je neúčast Evropy, která, ač má takto závažných konflikt kousek za svými hranicemi, nekoná. Následky však dávno nese. Tento konflikt i Turecká okupace, do níž eskaloval, by měli být poučením pro oba hlavní názorové proudy zahraniční politiky v ČR. Pro ty, kteří tvrdí, že všechny problémy řeší NATO a společná evropská obraná politika by podle nich jednotu NATO podrývala, i pro ty, podle nichž je NATO a EU k ničemu a Putin s Orbánem jsou prý ti správní politici pro dnešní dobu. Mýlí se oba.
NATO. Obranný pakt, díky němuž máme ten luxus, že se nemusíme bát invaze našich dnešních, nebo v případě Ruska by se dalo bez nadsázky říci i zítřejších, sousedů. Můžeme si dovolit mít malou profesionální armádu a s výdaji na zbrojení zacházet jako s každou jinou krabicí s nápisem „určeno politikům k rozkradení“. Jenže ne vše v NATO je správně a když si to někdo dovolí kritizovat, rázem čelí nevybíravé kritice, že je prý proti NATO. Své si zkusil třeba poslanec Mikuláš Ferjenčík, když si dovolit pochybovat o efektivitě výdajů do zbrojení a zda by nebylo lepší dát prvně do kupy školství. NATO by měl být obranný pakt, který zaručí, že když je napaden jeden z členů, budou ho bránit všichni. Zatím, když se za napadené považovaly USA, podporu ostatních obratem získaly. Nezbývá tedy než doufat, že to bude fungovat i naopak. Jenže co když člen NATO není napadeným, ale útočníkem? A co když je náš spojenec zároveň spojencem někoho, kdo náš spojenec není? Dlouhý seznam zemí napadených USA teď přeskočím, to by bylo na dlouho. Ale co dělat, když USA chtějí chránit Saudskou Arábii, která prokazatelně podporuje mezinárodní terorismus a v lidských právech se chová hůře než despotický režim v Číně? A co dělat, když Turecko, člen NATO, útočí na Kurdy – nepřátele našich nepřátel?
Pak tu máme druhý názorový proud, podle nichž je NATO a EU jedno a totéž a zdroj všeho zla. A Putin je prý hodný strejda. A když se státy oplotí a každý bude bojovat za své zájmy, svět zaplaví mír a blahobyt. Jenže historické zkušenosti už máme a zatím to vždy vedlo k opaku. A představitelé tohoto názorového proudu teď v řadě zemí vládnou. Trump, Putin, Erdogan, Orbán, Babiš a mnoho dalších. A tito lidé reálně tvoří dnešní mezinárodní politiku. Výsledek? Genocida Kurdů. Babiš prohlásil, že Erdoganův plán podporuje. Teď se snaží, aby se na to zapomnělo. Trump vyklidil Turkům prostor a spolu s Putinem vetovali rezoluci OSN. Orbán vetoval rezoluci EU. A Kurdové umírají. Co bychom s tím udělali jako samostatná země bez EU a bez NATO? Pokud bychom už dávno znovu nebyli ruská gubernie, nenadělali bychom nic. Nyní bychom mohli udělat hodně, nebýt nacionalistů, kteří podrývají schopnost EU se na čemkoliv domluvit. Díky manipulaci svých domácích médií tím těží popularitu doma, tak jako Orbán. Ale Kurdové za to platí životy.
Potřebujeme společnou evropskou armádu. Proč? Abychom nepotřebovali NATO? Kdepak. Potřebujeme ji, protože Evropa by v tom Kurdy nenechala. Tedy pokud začne konečně fungovat. A evropská armáda může být v NATO druhým pilířem a změnit dosavadní rozložení sil, kdy je jeden silný hráč a pak ti ostatní. A můžeme si problémy ve svém okolí řešit sami. Bude to stát peníze? Ano bude. A jéje. Když lidi by raději slevu na vlaky od Babiše nebo pytel brambor zdarma od Orbána. A co je jim vlastně po Kurdech, že? A bude to stát životy našich vojáků? Bohužel zřejmě bude. Nezbývá než doufat, že co nejméně. Ale pokud za nás budou umírat jiní, zaplatíme za to mnohem vyšší cenu. Nejen ekonomicky díky podmínkám diktovaným světovým policajtem, ale především v následcích, kterým musíme čelit. Migrační krize k nám žene lidi, kteří ve své domovině už nemohou žít. Musíme to řešit. To stojí nejen peníze, ale je to dost nepopulární. Tzv. demokracie sypaná z letadel nebo odpalovaná z dronů vyrábí novou nenávist a nové teroristy. A ti mají do Evropy blíže než k těm, kteří ty vraždící stroje vyrobili. USA se nijak netají tím, že v těchto konfliktech hájí svůj zájem. Na příkladu jejich přátelství se Saudskou Arábií nebo toleranci genocidy Kurdů je zřejmé, že ten zájem není vždy stejný, jako zájem náš. Náš zájem je mír, stabilita a prosperita v našem okolí. Teprve v bezpečném a prosperujícím prostředí se může rozvíjet demokracie. A sami víme, že to je proces trvající desítky let a plný chyb.
Jenže my nemáme evropskou armádu. A nacionalisté blokují jakékoliv snahy se Turecku postavit na odpor, byť nenásilný. Kurdové zažívají svůj Mnichov a lidé, kteří Mnichovem tak rádi argumentují proti západu, si budou muset konečně uvědomit, že dnes jsou to jejich politici, kteří takovou zradu spáchali. Útokem na Kurdy posílí radikální islamisté, někteří možná utečou z vězení. Pokud neutečou, zajme je Erdogan a kromě převážně nevinných uprchlíků získá nový a mocnější nástroj, jak vydírat Evropu. A když se vydírat nenecháme, přijde další uprchlická krize a možná i teroristické útoky. A lidem jako Orbán nebo Okamura poroste popularita, protože už zase nás budou mít před kým „chránit“. I bez kácení stromů na koleje. Je to jednoduchá matematika. Pro ně. Pro technology moci, kteří pro své cíle obětují cokoliv a kohokoliv. A byla by to i jednoduchá matematika pro občany, kdyby většina z nich konečně pochopila tyto souvislosti.