Občané Čech, Moravy a Slezska si už na permanentní politickou krizi tak nějak zvykli. Vždy nějaká byla a je logické předpokládat, že také vždy nějaká bude. V její neustálé přítomnosti se zcela ztrácí hloubka problému. Výrok „všeci kradnů“ to vystihuje poměrně přesně. Kradli všichni, tak proč se vzrušovat nad tím, že „kradne aj toďten, že? Sorry jako“. Přítelkyně premiéra si privatizovala úřad a vojenskou rozvědku, za kontakt s premiérem inkasovala „dary“, prostě Sicílie počesku. Oprávněný hněv občanů smetl Nečasovu vládu. Žádná koupená média, podivně nabyté majetky, dotační podvody, žádné stamiliony státních peněz do vlastní kapsy. Prostě se jen na úřadu vlády děly věci, které se dít nemají. A podle soudu legálně. Přesto vláda skončila. A to je dobře! Tehdy byl ještě nějaký politický standard. A kdyby se držel stále, dnes bychom krizi možná neměli. Nebo jinou, menší. O tom standardu ale rozhodují občané. A o tom, jak vážná je situace, rozhodují média.
Dezinformace
Hodně se dnes mluví o dezinformacích. O tom, kdo dezinformační média platí a co je jejich cílem. Jenže mnoho jejich čtenářů se dnes už přímo ztotožňuje jak s jejich cílem – rozbít spojenou Evropu, tak s jejich donátorem – nejmoudřejším ze Slovanů, spasitelem, co jezdí na medvědu a z moří loví vzácné amfory – Vladimírem Vladimirovičem. Že je v Rusku bída, bezpráví a v těch málo městech, která jsou bohatá, Putina lidi nevolí, to už jsou fakta, se kterými se netřeba zatěžovat.
Jenže se nikdo neptá proč. Jak se to stalo, že část Čechů začala věřit lžím a ani jim nějak extra nevadí, že to jsou lži. Tak se nad tím zamysleme. Zkuste někomu říct, že je země placatá. Bude si klepat na čelo. Ale přijďte za ním a řekněte mu nějakou zákulisní informaci, kterou nemá. Pravdivou! Pak přihoďte další. A občas nějakou lež či polopravdu, která jako pravda vypadá a stejně se nedá ověřit. Postupně si získáte důvěru. A taky mu občas zkuste potvrzovat jeho světonázor. Třeba: „Však já vím, že ty sis ten život nepokazil sám. To systém s tebou vyběhl.“ Bude vás na rukou nosit! Každý má rád, když ho utvrzujete v jeho přesvědčení. A až tomu člověku řeknete, že země je placatá, možná začne na chvíli o svých jistotách ještě ze školních lavic pochybovat. Vy jste přece ten insider, co ví mnohem více než on. A už tolikrát jste měl „pravdu“. A všichni okolo přece lžou. Proč si nedat raději na hlavu alobal proti chemtrails, tím se přece nedá nic pokazit, že? Pro jistotu.
Kdyby dezinformační média tiskla jenom snadno ověřitelné lži, nikdo by je nečetl. Jejich činnost je mnohem sofistikovanější. Vytváří informační mix pohledu na svět, který nemá prostor v médiích, malých „zapomenutých“ pravd, které přece každý zná, zákulisních informací ze světových bojišť (pravdivých i lživých a vše přímo od zdroje), polopravd, obtížně ověřitelných lží a celé je to seskládáno do takového kontextu a tak brilantně formulováno, aby si čtenář z textu vyvodil přesně to, co autor zamýšlel. Naprostou lež.
Viníkem této situace jsou ale právě seriózní média, která některé informace jednoduše vynechávaly nebo zlehčovaly, a tím si budovaly u části občanů nedůvěru a poptávku po alternativě. Vysvětlím později.
Babišomédia
Krásnou ukázkou jak tzv. seriózní média mohou zkreslovat skutečnost, jsou ty, které nepřímo vlastní samotný premiér. Dnes už se jim neříká seriózní, protože každý ví, že píšou tendenčně, ale ten princip je snadné na nich ilustrovat. A nejlépe ho vyjádří právě obrázek Babišonovin, ukazující, jak vypadaly titulní strany v době demonstrací proti Nečasovi, když ještě nepatřily premiérovi, a jak vypadají dnes, když se demonstruje proti majiteli těch novin.
Myslíte si, že se ještě premiér schází s novináři a říká jim, co mají psát? Po tom, co to minule prasklo? Kdepak. Jednak na to má lidi a hlavně to ve většině případů není ani třeba. I ti novináři z Mafry, kteří mají svůj názor a snahu psát nezávisle, dobře vědí, kde jsou hranice. Nelze jim to vyčítat. Je to jakýsi pud sebezáchovy nebo možná obyčejná lidská opatrnost. Každý přece ví, jak končí lidé, co se Andrejovi znelíbí. Třeba tak, že si přečtou v novinách, že už svou práci nechtějí dělat… V tom lepším případě.
Huawei alias selektivní zpravodajsví
Kdyby problém se selektivním zpravodajstvím byl jen problém Babišomédií, bylo by to ještě docela jednoduché. Jenže není. Ukázku toho, jak dovedou média – a nejen ta česká – manipulovat s realitou, je tzv. „kauza Huawei“. O té jsem psal již dříve a třeba se k ní ještě vrátím. V kauze samotné se nechci pitvat, jen ukážu dva konkrétní příklady manipulativní novinařiny, které mluví za vše:
O tomto rozsáhle informovala česká média, ač jde o více jak 7let starou a dávno vyřešenou záležitost.
https://www.theregister.co.uk/2019/05/02/cisco_vulnerabilities/
Aktuální. Zadní vrátka v zařízeních Cisco umožňovala převzít úplnou kontrolu na zařízením vč. odposlechu. Nejedná se o běžnou chybu, v zařízeních byly „zapomenuty“ univerzální přístupové klíče. A nejedná se také o obyčejné modemy, ale infrastrukturní prvky. A co na to média? Nic. Ticho.
A to ani nezmiňuji nedávno nalezenou chybu v procesorech Intel, která není a u vadných kusů nikdy nebude opravena – je to hardwarová chyba – a která umožňuje napadnout miliony počítačů a serverů po celém světě. O tom se sice informovalo, ale v tomto kontextu působí „kauza“ Huawei tak nějak, ehm… úsměvně.
Bezpečnostní chyby v hardware byly a budou. Pokud ale média neustále omílají téma jedné firmy a zamlčují problémy jiných, je snadné vyvolat dojem, že konkrétní firma je hrozba, zatímco jiné nejsou. Nedomnívám se, že by tak média činila na něčí objednávku. Oni prostě věří tomu, že když manipulují veřejnost, dělají to pro její dobro.
Vy vidíte nějaké bomby? Já ne!
Jedno lidové přísloví říká: co oči nevidí, to srdce nebolí. Proč se trápit tím, že na děti někde tisíce kilometrů daleko padají bomby a trhají jim ruce a nohy, pokud mají štěstí a alespoň přežily. Nebo možná smůlu. Je lepší se tím směrem nedívat a babrat se v tom našem českém bahýnku. Až si jejich rodiče vezmou na tělo bombu a odpálí se někde v metru, prostě stačí říct, že oni jsou anticivilizace, která jen touží nás zničit a že jedině japonský vlastenec a plot na hranicích nás ochrání. Trénink v kácení stromů na trať jistí obranu země po kolejích, zbytek jistí neprostupná D1. Anebo řekneme, že je to složitější. Že zabíjením dětí přece chráníme naši civilizaci a naše hodnoty. To snad každý pochopí, že naše životy jsou víc než ty jejich. Nebo ne?
Pražská kavárna možná existuje
A tady se tak trochu vracíme k těm dezinformacím. Zkuste v televizi říct, že americká zahraniční politika je špatná. Že víc teroristů vyrobí než zničí. Že demokracie se nedá sypat z letadel, ale je třeba se ji desítky let učit, ne-li déle. Kdo jiný to má vědět než my Češi, kteří jsme se demokracii ani 30 let od revoluce nenaučili. A demokracie vážně není jen volit a 4 roky mlčet. Pokud veřejně vyslovíte názor, že Evropa by měla mít vlastní obranu a starat se o bezpečnost ve svém okolí sama a jinak, nebo že Američané ve světě svou agresí pokazili, co mohli, a že bychom jim v tom neměli bezvýhradně a nekriticky pomáhat, bude zle. Vystartuje po vás právě ona „pražská kavárna“ o které jste si dosud mysleli, že neexistuje. Reprezentována typicky posledními věrnými fandy TOP09. Obviní vás z neomarxismu (ví sakra někdo, co to slovo znamená?), z levičáctví a komunismu, z anarchismu a nevím čeho všeho ještě. Udělají z vás „protistátní živel“, jako za starých časů. Aby to nebylo málo, přidají se z ODS, že prý chcete zničit NATO. Ano z té ODS, co veřejně podporuje Orbána, viz výroky Jana Zahradila před eurovolbami. A řada novinářů si tohle téma ráda rozmázne. Mají totiž moc vykreslovat si svět podle sebe. Na co připouštět ve veřejném prostoru diskuzi a umožnit nějaké pochyby. Ukazovat prstem na „ty špatné“ je jednodušší.
A volič, který chce nějak dát najevo, že nemá rád zbytečné války o ropu a vliv, uvěří všemu, co bylo řečeno. Že podle ODS a TOP09 máme být poslušnými přisluhovači USA, že hubatej Pirát, co si dovolil vyslovit jinou vizi, je vlastně komunista. A tak volič půjde a bude volit ty, co nás prý ochrání před repitiliány i Aštarem Šeranem. Sice tím podpoří i Putina, který chce půlku Evropy pro sebe a druhou půlku by tedy laskavě nechal Trumpovi (to je fér, ne?), ale alespoň prý má nějakou vizi. Nebo ne?
Proč o tom píšu? Jednak proto, že demokratické strany bojují mezi sebou někdy dost drsnými a nefér metodami a tím posilují svoje autoritářské konkurenty, kteří umí alespoň vyvolat falešný dojem, že umí vládnout a domluvit se. A především také proto, že vytěsnění některých témat z veřejné diskuze demokratických stran do alternativních „médií“ a přenechání účelovým nedemokratickým stranám by nebylo možné bez aktivní účasti tzv. „seriózních“ médií. Ta často místo moderování věcné diskuze podporují jednostranný pohled na věc a složité téma pak zůstane populistům.
Babišova éra
Právě způsob, jak média informují nebo neinformují o kauzách premiéra, umožňuje, aby jeho preference stále zůstávaly někde okolo 30%, ačkoliv v jakékoliv jiné civilizované zemi by dávno nebyl premiérem a jeho strana by nevládla. Jsme vůbec civilizována země, když toto dopustíme?
První problém je zosobňování všeho k osobě estébáka Babiše/Bureše. Dělám to také i v tomto článku. Ono to pak vypadá, že on je supermocný, a to lidem imponuje. Zatímco u Nečase se v médiích řešilo, zda padne vláda, dnes se řeší, co udělá nebo řekne Babiš. A ať udělá nebo řekne cokoliv, byť naprostou pitomost, všechna média to převezmou. Politická diskuze v ČR tak už není o politice, ale o Babišovi. Ten to může dělat sebehůř, ale když řekne „našel jsem miliardy, bude líp“, bude to na titulce všech novin. Na fakta o tom, jak ve skutečnosti vládne nebo kolik veřejných peněz si přihrává do své agrofertí kapsy, zbývá minimum prostoru i v těch médiích, které nejsou jeho. Mnozí lidé ani nevědí, že ty největší hnusy v obchodech vyrábí právě jeho firma. A že kdyby ty dotace šly tam, kam mají, měli by za podobné ceny mnohem lepší produkty od menších farmářů. Nikdo jim to totiž pořádně nevysvětlil.
Jak z toho ven? Jen ne s pomocí státu!
Pokud tedy média dělají svou práci špatně, jak to změnit? Všichni bychom měli mít na paměti, co stane, když média dostane pod svou kontrolu stát. Stačí dva příklady. Maďarsko a Turecko. Z takové situace těží vždy jen vládce, který si zajistí, že žádnou kritiku o něm média nepíšou. Lidé pak žijí v iluzi, že ten dělá vše dobře, a po mnoha letech vlastně konečně i ve vytouženém klidu. A vládce vítězí s 50 % a více. Vlhký sen našeho premiéra. Toto se nesmí nikdy stát. Obvykle to začíná právě svázáním médií veřejnoprávních. V tomto je třeba se mít velmi na pozoru. Snahy o zásahy do práce ČT tu už jsou a lze čekat, že se budou stupňovat. Nezávislost médií nesmí být nikdy dotčena.
Jak tedy zajistit, aby média pracovala dobře? Kdo je vlastně hlídacím psem demokracie? No přece média! Posláním médií je hlídat mocné. Jen je třeba, aby si média uvědomila, že i oni jsou mocní. A aby se tedy začala hlídat navzájem. Uveřejní někdo neúplné informace nebo něco zkreslí a zamlží? Rozmáznout. Nemazat se s nimi tak, jako by se se redaktoři nemazali s politikem. A klidně vyzvat k vyjádření a k rozhovoru redaktory konkurenčního plátku. Proč jste to zamlčeli? Proč jste to zkreslili? Odmítnou se vyjádřit? Dobře jim tak. Po té ostudě se příště budou snažit víc. Média mají v dnešní době mnohdy větší moc než politici. Je potřeba, aby si to přiznali a aby začali za své činy přijímat onu pověstnou „politickou zodpovědnost“. A třeba jednou bude líp.